Jací jsme?
Jací jsme?
Příběhy 6 dětí, které vyrostly v náhradní rodinné péči.
Petr (6)
Do pěstounky jsem přišel asi ve 3 letech. Vůbec si na to nepamatuju. Jen vím od našich, že jsem si s sebou z děcáku přinesl červenýho angličáka, kterýho mám dodneška. Mám ho na polici nad postelí. Někdy, když mě naši něčím naštvou, se na něj dívám a říkám si, jaký by to bylo, kdybych byl jinde. Když mě vztek přejde, tak vím, že je hrozně fajn, je mít. Dokonce i Pepína, to je můj brácha, i když mě furt otravuje a chce abych s ním šel hrát fotbal.
Jirka (14)
Jmenuju se Jirka. Moje vlastní máma brala drogy. Jednoho dne už toho na ni bylo moc a nechala mě u sousedky. To mi byly asi dva roky. Tak jsem se dostal do kojeňáku. O tátovi moc nevím. Neznám ani jeho jméno. Máma to prý taky neví. To je divný a někdy mě to dost štve. Na svůj věk jsem docela malej. Kdybych znal svého otce, aspoň bych věděl, jestli zůstanu prcek nebo ještě vyrostu. Naši mě utěšujou, ať si z toho nic nedělám, že jsem v basketu stejně nejlepší ze třídy. A vlastně mají recht. Ale mít třeba ještě dalších 40 čísel k dobru…
Klára (13)
Ahoj, já jsem Klára. Když mi byly 4 roky, vzali si mě manželé Kopeckých. Žiju u nich v pěstounské péči. Beru je jako svoje rodiče, i je tak oslovuju. Naši mají ještě dvě vlastní děti – Janu, 17 let a pak 5ti letého Honzíka. S mojí vlastní mámou jsem v kontaktu přes facebook a taky občas přijde na návštěvu. Vlastně teď už míň. Bohužel znovu začala pít. Je mi to líto. Ale to je život. I tak ji ráda uvidím. Je to moje máma. Je na ní vidět, že kdysi byla hezká ženská. Vlastně jsem ráda, že mám mámy dvě.
Jolana (16)
Žiju s tetou asi od svých osmi. Některý děcka ze školy ani neví, že žiju v pěstounský rodině. Neříkám to všem na potkání. Moji nejbližší kámoši, to ví a jsou v pohodě. Někdy, když se mi něco blbýho stane, třeba když dostanu špatnou známku ve škole, tak mám vztek a chce se mi brečet. To si vzpomenu, že ani nevím, kde je teď táta a že mi umřela babička, a tak se mi chce brečet ještě víc. Teta už na mě moje smuténkové nálady, jak jim říkáme, pozná. Ví, že mi pomáhá, když na mě nemluví a já pak večer přijdu a všechno ji vyklopím. Mám ráda, když mi češe vlasy a drbe mě na zádech. To vždycky zabere.
Honza (17)
Mám 2 mámy, 2 táty a 10 nevlastních a 5 vlastních sourozenců. Když jsme ve škole probírali téma Moje rodina a dostali za úkol udělat rodokmen, tak mi ani dva papíry nestačili. Ještě že mi pomohla máma Eva a táta mi pak na PC předmaloval takovej grafík, aby se mi to líp psalo. To jsou mí pěstouni. Pak mám ještě mámu Janu, ale s tou se vídám tak 1 x za dva měsíce, někdy dýl a někdy naopak víc, podle toho, jak chci a jak se to hodí. Když jsem byl malej, máma udělala průser a byla několik let ve vězení. Tou dobou jsme se odcizili a já mezi tím začal žít u pěstounů. Teď už to nechci měnit, máma má novou rodinu a já jsem rád, že je všchno v poho. U pěstounů zůstanu i po 18, není důvod to měnit.
Viky (8)
Ahoj, jmenuju se Viky, je mi 8. Žiju s tátou Jirkou a s tátou Martinem. Jsou to mí pěstouni a jsem u nich už dlouho. Přišel jsem k nim asi ve 4. Prej jsem hrozně špatně mluvil a v noci jsem musel spát u ro“zsvícený lampičky. Teď se mi chechtají, že mluvím až dost…,ale světlo při usínání si nechávám svítit doteď. Nevím, proč to tak mám. Jirka umí skvěle vařit a Martin zas umí cokoliv opravit, dokonce umí i šít. Mám je rád.