free portfolio web templates

Vlastní a přijaté handicapované dítě

PĚSTOUNSTVÍ MI ZVEDLO SEBEVĚDOMÍ

Paní Michaela v roce 2012 vstoupila spolu se svým mužem do přípravy budoucích pěstounů. To, jaké dítě chce přijmout, jí bylo naprosto jasné. Dnes má ve své pěstounské péči děti dvě. Obě s Downovým syndromem.

Příběh začíná v roce 1997 narozením třetího dítěte Štěpánkových. Tomáš se narodil s diagnózou Downův syndrom. I přes doporučení lékařů rodiče nikdy neuvažovali, že by syna dali do ústavu. „Byl to nápor. Řešili jsme stále nemoci, běhali jsme po doktorech. V té době bylo ještě málo informací o těchto dětech. Kdybych před dvaceti lety věděla, co vím dnes, žilo by se nám snadněji,“ vzpomíná paní Michaela. 

Postupně se vše zklidnilo, doktorů bylo méně, Tomáš chodil do speciální školy. „Ve škole jsem potkávala maličkou holčičku s Downovým syndromem. Napadlo mě, že je možná někde takové dítě, které ale nemůže vyrůstat ve své rodině. Začala jsem přemýšlet o pěstounství. Jasno jsem měla v tom, že chci pečovat o dítě se stejným hendikepem, jako má můj syn. Vybavuji si ten den, kdy jsem se rozhodla,“ říká paní Michaela. Vše probrala s rodinou, její muž a děti souhlasili. V roce 2012 si podala žádost a spolu se svým mužem byli zařazeni do přípravy pěstounů. Od podání žádosti do přijetí nového dítěte uběhl necelý rok. „Je správné, že lidé procházejí přípravou. Projdou jen ti skutečně připravení a to je dobře. Jak pro děti, tak pro pěstouny. V rámci přípravy jsme navštívili dětský domov. Tam jsem zahlédla malého kluka s Downovým syndromem. Byl to Saša, ale tenkrát se ještě předpokládalo, že se vrátí do své původní rodiny,“ vypráví pěstounka. 

„Jediné, z čeho jsem měla opravdu strach, bylo to, že mě neschválí. Ale vyšlo to. V roce 2013 jsme si přivezli krásnou tříletou Míšu, holčičku s Downovým syndromem. Když jsme ji poprvé navštívili v dětském domově, hned nám skočila do náruče. Po druhé jsme přijeli na více dnů, společně jsme se seznamovali, byl s námi i můj syn Tomáš. Po třech dnech jsme si Míšu odváželi sebou,“ pokračuje ve vyprávění svého příběhu paní Michaela. Pěstounskou dceru Míšu navštěvuje její původní rodina, její otec a babička. Kontakt s rodinou probíhá v prostorách neziskové organizace za asistence sociálního pracovníka. 

O dva roky později se Štěpánkovi rozhodli přijmout ještě jedno dítě. „Viděla jsem, že Míša potřebuje vrstevníka, je velmi živá, má ráda kolem sebe rušno, miluje děti. Opět jsme hledali dítě se stejnou diagnózou. Tentokrát jsme již nemuseli procházet přípravou, navštívil nás psycholog, posoudil, zda jsme připraveni na přijetí dalšího dítěte. Byla jsem opět pevně rozhodnutá, neměla jsem žádné pochyby.“ Do rodiny tak přibyl šestiletý Saša. Byl to ten malý kluk, kterého paní Štěpánková potkala v roce 2013 v dětském domově během své přípravy na pěstounství. „Museli jsme toho se Sašou hodně dohnat. Téměř nemluvil, neuměl spoustu věcí, které by již zvládat měl. A stále doháníme. Saša má velikou radost ze všeho, co se mu podaří. Zároveň je velmi tvrdohlavý a potřebuje mít pevně nastavená pravidla. Dnes už mluví, vedu ho k tomu, aby dobře vyslovoval a rozuměli mu také ostatní. Děti s Downovým syndromem potřebují, aby byl každý den stejný, potřebují stabilitu a jistotu. Je to pro mě veliké štěstí, že je mám. Beru věci tak, jak přicházejí. Nikdy jsem nelitovala. Pěstounství mi zvedlo sebevědomí. Dnes přesně vím, co chci a říkám si o to. Neztrácím čas, protože ho mám jen tak tak, abych vše stihla.“ 


Michaelo, co by si měli lidé, kteří uvažují o pěstounství
uvědomit dříve, než podají svou žádost? 

Že příchod nového dítěte bude mít vliv na celou rodinu. Nedoporučuji jít do pěstounství, když máte malé děti. V první řadě je nutné ochránit svoje děti, myslet na ně, zda to zvládnou. Nevíte, jaké dítě k vám přijde a jak náročné to může být. Tyhle děti si sebou nesou těžký ranec problémů, a vy, jako pěstoun, musíte postupně s těmito problémy pracovat. Nejde to rychle a vy musíte pracovat velmi jemně. Pěstounské děti nemají základ jako vaše biologické dítě, které učíte všechno postupně. Jako pěstoun pak vyplňujete mezery, které vznikly. Vše je jinak, spoustě věcem nerozumíte, setkáte se s neočekávanými reakcemi a se strachy dětí. My jsme třeba řešili strachy ze zvuků. Když jsem zapnula mixér, Míša reagovala obrovskou scénou. To vás nenapadne. Trvá dlouho, než dítě poznáte a ono pozná vás, než to klapne. Možná to mám snadnější, že jsem přijala děti s Downovým syndromem. Když těmto dětem dáte lásku, ony ji dají vám. Mají ze všeho radost a to naplňuje radostí i mě.


Vnímáte nějaké ztráty?

Možná jsem přišla o pár přátel, zejména z řad mých vrstevnic. Ty jsou dneska už babičkami a řeší úplně jiné věci. Nemám čas na vysedávání u kafíčka, jsem v jednom kole. Zařídila jsem si život tak, že jsem v něm naprosto spokojená. Naplňuje mě to.


Potřebuje být člověk něčím odlišný, aby mohl být pěstounem?

To si nemyslím. Jediné, co je podle mě nezbytné, že člověk musí být sám k sobě upřímný. Musí vědět, co chce a uvědomit si, že se to nedá vzdát, nemůže si to za půl roku rozmyslet, musí si být jistý, že to zvládne. Já se spoléhám jen sama na sebe. Ne manžel, ne moje děti, jen já. Je to moje rozhodnutí. Pěstouny by se asi neměli stát lidé, kteří preferují práci a nejsou ochotni se ničeho vzdát. Anebo ti, kteří se příliš spoléhají na pomoc druhých.


Jsou tu ale doprovázející organizace, které pomáhají…

Jasně, pokud něco hodně nejde, je třeba si o pomoc říct. A je skvělé, že tyto organizace jsou. Přestože svoji organizaci mám a mám ráda setkání se sociální pracovníci, zatím je příliš nevyužívám. Všechno si zařídím sama. Beru věci tak, jak přichází, a problémy řeším, až když přijdou.